Jak ten čas letí. Dneska už to ani není pravda…

Ač nachlazená, tak plná elánu! “Tati, vyfoť mě s ušima,” poprosila a tak jsem vyhověl. Ale snad jí ten zajíček nezůstane…!

22. listopadu 2009 jsme podnikli výlet na hrad Hukvaldy. Nedávno jsem si pohrál s fotkami a vytvořil krátké video…

Ale to co dneska přišlo, tak to tu bylo naposledy před několika lety. Snad to nedojde až k metrové závěji a bude brzo konec. Sníh mám rád, ale na horách a ne v ulicích.

Chodit k autu s lopatou, tak to fakt není pro mne…

Údržba silnic je celkem uspokojivá, kromě Technických Služeb Frýdku-Místku. Když vidím, jak jen solí a nehrabou, tak mi stoupá tlak. Vytvářejí kluzký “maglajz” na silnici. Tím se i sebemenší zatáčka či kopeček stává neprůjezdným. Hlavně že je soli dost, že?!

Nové autobusové nádraží je přímo ukázkou (ne)

dovednosti těchto služeb, které bych osobně na hodinu  propustil!

Ale zima je krásná – z okna a tepla domova…

Osobně mě velmi těší radost. Radost dětí je to nejkrásnější, co mohu pod stromečkem dostat. I to velké překvapení pro maminku, které jsem letos nachystal, byl pro mne osobně velký dárek.

Již se řídím heslem, že není důležité co pod stromkem najdu, ale s kým u něj budu. Nemyslím tím jen fyzickou přítomnost, ale i tu duchovní…

Ale jaký byl skutečný život? Kolik toho museli zámečtí podstoupit? Opravdu byli páni zámku svobodní, volní a na ničem nezávislí? Nemyslím si.

Život zámeckého pána, nebo paní, byl stejně těžký jako poddaných. Sice hladem netrpěl, ale zas musel obětovat jiné věci. Svoboda byla zcela relativní.

Dnešní život se s životem tehdejších pánů a poddaných nedá srovnat. Mnohé se změnilo a naše svoboda je proti té tehdejší přímo neuvěřitelná.

Že by dneska nebyli páni? Omyl. I dnes se mnozí chovají jako by jim vše patřilo, rozhodují za druhé, a svůj osobní prospěch staví nad vše.

Ale o tom psát nechci. Jen jsem chtěl zdůraznit, že toliko obdivovaný život zámeckých pánů byl složitý. Nebyl tak romantický, jak jej mnozí spisovatelé a básníci vyobrazují…

Odcházím z domu. Venku prší, a tak si jemně pozvedám límec, aby mi nekapalo za krk. Ona mě stále následovala. Opět vyřkla pár rozumů, které raději přehlížím, i když vím, že jsou pravdivé. Je to stejné, jako když maminka své dítě nabádá, aby se lépe obléklo. Raději dítko prochladne, než aby uposlechlo.

Jdu si svojí cestou a občas nahlédnu do výlohy. Vidím jí! Je se mnou! Celý promočený vcházím do jednoho z nich a hned u dveří se otřepávám. Za jedním z pultů stojí mladá, pohledná prodavačka. Dívá se na mne s podivným výrazem ve tváři. Usměji se, ale nezabírá to. Odpovědí je mi jen ušklíbnutí. Raději postupuji dál, hlouběji do útrob obchodních pastí.

Chodba, vytvořená z pultů a regálů, je celkem dlouhá. Kráčím tiše a dělaje, že si stále něco vybírám. Došel jsem až k poslednímu pultu. Zamyšlen nad svou novou pronásledovatelkou. Už jsem ani nevnímal, na co se dívám. Zastavil jsem se.

“Hledáte něco pro manželku nebo pro dceru?”, vytrhla mě ze zamyšlení postarší dáma. Až v ten moment jsem si uvědomil, že celou tu dobu zírám na pult se spodním (pravda, i velmi sexy) prádlem. Usmál jsem se, “ne, děkuji, nic si nekoupím”.

Odcházím. Pomalu a opět s upřeným pohledem na zboží. “Nevyberete si něco?”, zastavil mě příjemný hlas, patřící krásné slečně. Podíval jsem se na ni s úsměvem super-milovníka. “Myslím, že si nic nekoupím,” spíše jsem vykoktal. V tu zaslechl zasmání. Nepatřilo to té slečně, ale mému nezvanému pronásledovateli. “Co by jsi si taky kupoval?” spustil nezvaný pronásledovatel. “Vždyť se na sebe podívej! No, koukni, támhle je zrcadlo, tak se do něj koukni a povídej, k čemu by ti cokoli bylo?!”

Neodpověděl jsem mu a raději zrychlil, abych byl co nejdříve venku. “Lepší déšť, než jeho blbý řečičky”, pomyslel jsem si při tom.

A skutečně. Jakoby nezvanému déšť vadil. Šel za mnou tiše, bez jakékoli známky své přítomnosti.

Celý den byl zvláštní. Uvědomoval jsem si sám sebe. Nebylo to jako dřív, ale tak nějak jinak. Přišlo i bilancování, vzpomínky na nejranější mládí, a tak vůbec. Připadal jsem si spíše jako důchodce, než-li člověk v rozkvětu.

Večer jsem ulehl do postele a poprvé na svého nezvaného hosta promluvil. “Myslíš si, že se mnou už budeš navždy?”
”Nemyslím,” odvětil téměř okamžitě.
”Tak jak dlouho mě budeš pronásledovat?”
”To záleží na tobě!”
”Na mně?” podivil jsem se. “Vždyť jsem tě nezval, nechci s tebou trávit své chvilky!”

Zasmál se, a již neodpovídal. Byl tu. Nechával mě v pochybách a dumání nad jeho přítomností. Poznal jsem, že nemám z čeho vybírat. Buď se s ním smířím, nebo nesmířím. Víc dělat nejde…

Tento příběh je fixe! Nezakládá se na pravdě… i když,… no, to už nechám na vás!

Jo, a kdo byl nezvaný host? Říkejme mu třeba,… třeba Krize středního věku!

Hned jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí a měli možnost si prohlédnou jednu z historií zdejšího kraje. Osobně to hodnotím kladně, neboť historie mě vždy fascinovala. Představa, že tady se žilo, vystavené exponáty byly běžně užívány, tak to je to okouzlující.

Mimo památek jsme mohli na vlastní oči spatřit i jiné zajímavosti, jakožto kostýmy herců ze seriálu Arabela!

Jiné kostýmy byly nabídnuty k vyzkoušení, což hlavně děti využily.

Sice Arabelu již nestihnete, ale zámek Kunín jen doporučuji! K vidění je spousta věcí a výklad je také zajímavý.

Další fotografie jsou v albu (bude aktualizováno!)…

Na druhou stranu jsem i toto zařízení kritizoval, neboť při dobrém obědu někomu pořád cinkalo v kapse (tehdy melodie nebyly nijak vyvážené a hlavně byly vtíravé a protivné).

Nakonec přišla doba, kdy se mobil dostal na celkem přijatelnou cenu. Sice cena hovoru se ještě chvilku dělila mezi volajícího a volaného, ale kdo by mi v té době volal na mobil, že? I to se však postupem času změnilo a každý uživatel si platil to své.

I přes vysokou cenu zařízení (mobilu) jsem jej musel vlastnit. Volání z něj bylo spíše sporadické (cena hovoru mnohonásobně převyšovala cenu hovoru z pevné linky). Přesto mnohokrát potřebné a skutečně jsem mohl ocenit mobilitu, volnost, kterou toto zázračné zařízení nabízelo.

Jak šel rok za rokem, tak se ceny snižovaly. Nejen u mobilů, ale i za hovor. Mobil se naučil psát textové zprávy, což byla další nedocenitelná vlastnost. Díky nižším cenám za “textovky” se z mobilu ještě méně volalo a více psalo. I přesto, že ten můj zrovna na textové zprávy nebyl připraven.

A jak vypadá dnešní doba? Mobilní telefon je standardem každého. Nejen “dospěláci”, ale i děti. Je stále tím největším pomocníkem v moderní době. Mobil už není jen na volání či psaní krátkých zpráv, ale je i jako multimediální přehrávač. Neodmyslitelná vlastnost mobilu je spojení s počítačem. Doslova a do písmene platí, že to co bylo dříve dostupné jen špičkovým manažerům je dnes naprostým minimem pro každého!

Často se mluví o spojení školy s domácností, kdy rodič bude mít absolutní přehled o dítěti a dítě nebude muset nosit kvantum školních pomůcek v tašce. Ano, už dnes by nebyl problém vytvořit jakousi “základnu” učiva na serveru školy a děti by se jen připojovaly pomocí svých počítačů. Rodič by jen sledoval záznam učitele, který by poukazoval na to co jednotlivému dítěti jde a co ne. A protože rodič je v práci celý den, tak může toto vše sledovat přímo ze svého mobilu. Fantasmagorie? Nikoli, v dnešní době naprosto možný fakt.

Otázka by byla o vhodnosti. Přece jen v tom vidím i malé omezení osobní svobody dítěte. Ale zrušit Žákovské knížky a učivo centralizovat pomocí internetu by měl být standard, na který zatím nejsou peníze. Dětem by to šetřilo záda.

A teď mě napadá, “kam mě v myšlenkách ten mobil zavedl”?