Odcházím z domu. Venku prší, a tak si jemně pozvedám límec, aby mi nekapalo za krk. Ona mě stále následovala. Opět vyřkla pár rozumů, které raději přehlížím, i když vím, že jsou pravdivé. Je to stejné, jako když maminka své dítě nabádá, aby se lépe obléklo. Raději dítko prochladne, než aby uposlechlo.

Jdu si svojí cestou a občas nahlédnu do výlohy. Vidím jí! Je se mnou! Celý promočený vcházím do jednoho z nich a hned u dveří se otřepávám. Za jedním z pultů stojí mladá, pohledná prodavačka. Dívá se na mne s podivným výrazem ve tváři. Usměji se, ale nezabírá to. Odpovědí je mi jen ušklíbnutí. Raději postupuji dál, hlouběji do útrob obchodních pastí.

Chodba, vytvořená z pultů a regálů, je celkem dlouhá. Kráčím tiše a dělaje, že si stále něco vybírám. Došel jsem až k poslednímu pultu. Zamyšlen nad svou novou pronásledovatelkou. Už jsem ani nevnímal, na co se dívám. Zastavil jsem se.

“Hledáte něco pro manželku nebo pro dceru?”, vytrhla mě ze zamyšlení postarší dáma. Až v ten moment jsem si uvědomil, že celou tu dobu zírám na pult se spodním (pravda, i velmi sexy) prádlem. Usmál jsem se, “ne, děkuji, nic si nekoupím”.

Odcházím. Pomalu a opět s upřeným pohledem na zboží. “Nevyberete si něco?”, zastavil mě příjemný hlas, patřící krásné slečně. Podíval jsem se na ni s úsměvem super-milovníka. “Myslím, že si nic nekoupím,” spíše jsem vykoktal. V tu zaslechl zasmání. Nepatřilo to té slečně, ale mému nezvanému pronásledovateli. “Co by jsi si taky kupoval?” spustil nezvaný pronásledovatel. “Vždyť se na sebe podívej! No, koukni, támhle je zrcadlo, tak se do něj koukni a povídej, k čemu by ti cokoli bylo?!”

Neodpověděl jsem mu a raději zrychlil, abych byl co nejdříve venku. “Lepší déšť, než jeho blbý řečičky”, pomyslel jsem si při tom.

A skutečně. Jakoby nezvanému déšť vadil. Šel za mnou tiše, bez jakékoli známky své přítomnosti.

Celý den byl zvláštní. Uvědomoval jsem si sám sebe. Nebylo to jako dřív, ale tak nějak jinak. Přišlo i bilancování, vzpomínky na nejranější mládí, a tak vůbec. Připadal jsem si spíše jako důchodce, než-li člověk v rozkvětu.

Večer jsem ulehl do postele a poprvé na svého nezvaného hosta promluvil. “Myslíš si, že se mnou už budeš navždy?”
”Nemyslím,” odvětil téměř okamžitě.
”Tak jak dlouho mě budeš pronásledovat?”
”To záleží na tobě!”
”Na mně?” podivil jsem se. “Vždyť jsem tě nezval, nechci s tebou trávit své chvilky!”

Zasmál se, a již neodpovídal. Byl tu. Nechával mě v pochybách a dumání nad jeho přítomností. Poznal jsem, že nemám z čeho vybírat. Buď se s ním smířím, nebo nesmířím. Víc dělat nejde…

Tento příběh je fixe! Nezakládá se na pravdě… i když,… no, to už nechám na vás!

Jo, a kdo byl nezvaný host? Říkejme mu třeba,… třeba Krize středního věku!